Karel Ančerl. Kdo někdy byť jen z dálky proběhl kolem vážné hudby, jméno slavného rodáka z Tučap u Soběslavi jistě slyšel. Pokud patříte mezi ty, kdo se s ním setkávají poprvé, vězte, že jeho nositel téměř dvě desítky let jako dirigent vedl Českou filharmonii.
Co ale úplně každý asi neví – Karel Ančerl byl židovského původu a jako takový byl za Protektorátu pronásledován. Hned po vypuknutí války musel opustit místo v Praze a vrátit se do domu rodičů v Tučapech. Se žlutou hvězdou. Doma ale nevydržel dlouho – ne že by nechtěl, ale na co by byl Židům velký dům? Ančerlovi byli vystěhováni do Dírné a mladý dirigent jezdil na kole k Rohanům na zámek v Choustníku vyučovat housle.
Vraťme se ale na začátek…
To už byl ale druhý život Karla Ančerla – a ze všech ten nejtragičtější. A protože přeskakovat se nemá, natož v životě, pojďme k Ančerlovu životu prvnímu – tomu, který i on sám označoval za nejšťastnější. Do dětství, mládí a prvních dirigentských úspěchů.
Tučapský rodák Karel Ančerl se narodil v roce 1908 v Tučapech. Dům čp. 68, kde měli rodiče malý lihovar, stojí v malém parčíku u silnice na Soběslav dodnes. Kdysi v něm byla místní pošta, dnes je v soukromém vlastnictví. Na housle hrál budoucí slavný dirigent už na obecné škole, v roce 1926 byl přijat na pražskou konzervatoř, kde vystudoval skladbu a dirigování. Jeho spolužákem byl i Jaroslav Ježek, který jej v roce 1931 přivedl do Osvobozeného divadla pánů Voskovce a Wericha. Hned první píseň, kterou pod jeho taktovkou orchestr nastudoval, se stala hitem, který se neoposlouchal dodnes – Ezop a brabenec… určitě znáte, že?
Po dvou letech Ančerl z Osvobozeného divadla odešel a stal se hudebním režisérem v pražském Radiojournalu, jako dirigent vedl symfonická tělesa na festivalech po celé Evropě a od roku 1935 občas vystupoval s Českou filharmonií. A aby nebylo štěstí málo, oženil se Karel Ančerl v roce 1931 s Valérií Vigovou, sestřenicí z matčiny strany.
Za války přežil Terezín, Osvětim i pochod smrti
Střih, vracíme se zpět – k Ančerlovu tragickému životu druhému. Vznik Protektorátu znamenal jeho nucený odchod z rozhlasu. Pokusil se přes Polsko utéct, ale byl chycen. Poté šlo vše tak, jak to bylo (krutě) obvyklé – zatčení, gestapo, věznění v Táboře, nucené práce v Soběslavi, kde nadaný dirigent čistil sklepy… a nakonec deportace celé rodiny do terezínského ghetta v roce 1942. Tady se Ančerlovi a jeho ženě Valy narodil syn Jan, tady z jeho popudu vznikl čtyřicetičlenný houslový orchestr. V roce 1944 se pak nacisté rozhodli s Ančerlovými „konečně zúčtovat“. Nahnali rodinu do dobytčáků, cesta vedla… do Osvětimi.
Karel přežil, přežil i pochod smrti, jeho ročního syna a ženu nacisté zplynovali. Jejich jména jsou na pamětním náhrobku, který stojí na tučapském židovském hřbitově hned u vchodu. Zemřeli 17. října 1944, v evidenci hrůz byl režim důsledný… O třináct dnů později byli zavražděni rodiče. I jejich jména na pamětním náhrobku najdete.
Po válce se začal Ančerlův život třetí. Začínal v Opeře 5. května (dnešní Státní opera), vedl Symfonický orchestru pražského rozhlasu, v roce 1950 byl pak jmenován šéfdirigentem České filharmonie. Tady nebyly jeho začátky lehké, nebyl vítaný, mnohými hudebníky byl považovaný za komunistický kádr (vstoupil v roce 1945 do KSČ) a někoho, koho do funkce protlačil Zdeněk Nejedlý. Nakonec se orchestr s novým šéfdirigentem sžil a následující dvě desetiletí společně procestovali prakticky celý svět a odehráli 755 koncertů. Podrobnější informace najdete tady.
Po invazi v roce 1968 Ančerl odešel do exilu. V exilu i zemřel
Po okupaci Československa v roce 1968 Karel Ančerl emigroval do Kanady, kde se stává dirigentem Toronto Symphony Orchestra. V červenci 1973 pak těžce nemocný dirigent v kanadském exilu zemřel. Zůstala po něm druhá manželka Hana a synové Jiří a Ivan.
V roce 1993 byly ostatky Karla Ančerla dovezeni do rodné vlasti a uloženy na pražském Slavíně. V Tučapech byla v roce 1998 odhalena Karlu Ančerlovi pamětní deska na zdi místního obecního úřadu (dům vedle velké křižovatky veprostřed obce).