Mezi soběslavskými mlýny patřil mezi ty menší, jeho význam v době válek a obléhání města nepřátelskými vojsky je zásadní – stál jen kousek od náměstí a jako jediný místní mlýn za městskými hradbami dával obyvatelům mouku i v těžkých dobách, kdy ostatní soběslavské mlýny stojící vně hradeb (Andělský, Suchý, Brousek a další) nebylo možné ochránit.
Přemýšlíte, kde mohl Městský (také známý jako Práškův či Zikmundův) mlýn poblíž soběslavského náměstí stát? Vodní mlýn potřebuje vodu – bylo to tedy někde poblíž Černovického potoka? Bylo i nebylo.
Městský mlýn v Soběslavi stál vedle kostela svatého Víta a poháněla ho voda z Černovického potoka, nicméně nebylo to přímo z jeho koryta – voda tekla 400 metrů dlouhou stokou, která vedla severojižním směrem od jezu U sádek přes náměstí k mlýnskému kolu a od něj zpátky do Černovického potoka.
O zájezdek (vpusť, kde voda z potoka vtékala do náhonu) se většinou musel starat mlynář, výpusť do Černovického potoka pak udržovalo včetně hradeb a mříží město. Břehy a okolí náhonu udržovali majitelé sousedních pozemků. Nebo také neudržovali, zvlášť na začátku 20. století – v tu dobu se stoka stala stokou ve skutečném smyslu slova.
Městský mlýn v Soběslavi je dnes už minulostí. Ale minulost je to bohatá
Bývalý Městský mlýn pravděpodobně pamatuje založení soběslavského špitálu a špitálního kostela svatého Víta v roce 1375 Oldřichem z Rožmberka. Mlýn stál poblíž kostela, v místě byla i malá zemědělská usedlost, vše patřilo ke špitálu. Jeho prvním historicky doloženým vlastníkem je ale až pekař Prokop Holík, jak napovídají písemné záznamy z roku 1485. Co bylo s mlýnem za husitských válek a po nich, není známo. Pravděpodobně ale dopadl lépe, než kostel sv. Víta, ze kterého se na dlouhou dobu stal… seník.
Proč se Městskému mlýnu v Soběslavi přezdívalo také Práškovský a Zikmundův? Na začátku 16. století, hned po Prokopu Holíkovi, v něm mlel mouku Jakub Prášek. Proto Práškovský. A proč Zikmundův? Jedním z nájemců mlýna byl i jistý Zikmund, mlynář oblíbený lidem a otec (bohužel jen vybájený v lidovém vyprávění) Zuzany Vojířové.
Posledním mlynářem v Městském mlýně byl František Dvořák, který mlýn koupil v roce 1923. Mlýn byl funkční i za německé okupace, konec jeho několik století dlouhé éry přišel krátce po komunistickém převratu v roce 1948. Následovala demolice a v padesátých letech na místě mlýna vyrostla bytovka. Ta tu stojí dodnes a říká se jí Na Mlejnku.
Mlýnský náhon, který v minulých stoletích překlenovaly dřevěné můstky a který byl nakonec z větší části vedený pod zemí a po zrušení mlýna sloužil jako součást kanalizačního systému, byl definitivně zasypaný v roce 1970. V místě, kde kdysi vedl, je dnes položený asfalt, po kterém se jezdí na kruhovém objezdu v jeho západní části kolem veřejných záchodků.
Až někdy pojedete nebo půjdete kolem, zastavte se a přeneste se o několik století zpátky – možná i vy uslyšíte klapot mlýnského kola a ržání koní, kteří právě vezou mlynáři Holíkovi na vozech obilí k semletí. Tak jako já.