„Kostelíček sv. Víta velmi starodávný se tu v Soběslavi nachází a podle starobylého obyčeje pěkně a nákladně vystavěný s věží zděnou špičatou beze střechy, bez gruntů, toliko na klenutí postavenou, dosti vysokou. Oltář též gotický starodávnej velmi krásný jest. Týž kostelíček jest klenutý, jehožto klenutí na dvou tenkých kamenných sloupech stojí. Škoda by bylo, aby se s tím kostelíčkem a co v něm jest hejbalo a přejinačovalo, nebo se s tou starožitnou krásou může město Soběslav honositi.“
Je možné, že by Petr Kašpar Světecký, jeden z průkopníků zeměměřictví v Čechách, kronikář a schwarzenberský archivář v Třeboni, viděl v polovině 18. století do budoucnosti? Možná, že ano. Jeho povzdech o „hejbání a přejinačování“ se totiž proměnil ve skutečnost jen pár desetiletí po jeho vyslovení. Kostel sv. Víta, perla jihočeské sakrální architektury, byl totiž z nařízení císaře Josefa II. odsvěcen a přestavěn na více než jedno století na cosi jako činžovní dům v chrámu Páně.
To už jsme ale téměř na konci (který se nakonec ukáže jako šťastný) historie soběslavského kostela, který už na první pohled upoutá svou šikmou věží, která je na stavbě jen „posazena“ a dnes se do ní dá dostat jen po žebříku, protože původní točité schodiště vzalo při přestavbě zasvé.
Pojďme zpátky na začátek
Kostel sv. Víta založil Oldřich z Rožmberka v roce 1375 jako kostel špitální. Špitál samotný k němu přiléhal ze severní strany – dnes tu stojí stará radnice. Poblíž stál ještě mlýn a zemědělská usedlost. Špitální areál tak byl jakýmsi městečkem ve městě. Peněz ostatně bylo dost, Oldřich z Rožmberka v tomto ohledu nijak „neškudlil“.
Prosperita špitálu a špitálního kostela ale netrvala dlouho – přišly husitské války a ty znamenaly pro Soběslav katastrofu. Poboření hradeb a městské věže, upálení katolických duchovních, kteří hledali ochranu v kostele sv. Petra a Pavla, rabování… Kostel sv. Víta strašnou dobu přežil, ale na desítky let přestal sloužit svému účelu. Stal se z něj seník.
Činnost kostela po husitských válkách pomohla obnovit svým dobrodiním Dorota z Hobzí. Ta měla v kostele i svoji hrobku. Slovo měla je užito záměrně – při přestavbě kostela na byty hrobku odstranili, kde jsou uloženy ostatky moravské šlechtičny, to není známo dodnes. Na budoucnost kostela a špitálu myslel ve své závěti i Petr Vok obnosem 500 míšeňských grošů. Na to konto se přidali s příspěvky i zámožní soběslavští měšťané.
Po odsvěcení se ze svatého Víta stal doslova činžovní dům v chrámu Páně
Kostel ani tak svému osudu neunikl. Těžkou ranou byl už požár v roce 1716, který kostel velmi poškodil. S obnovou pomohl tehdejší soběslavský děkan Jakub Václav Hettig, jehož prosby o pomoc vyslyšel kníže Adam František Karel Eusebius kníže ze Schwarzenbergu. Zachráněný kostel pak ale sloužil věřících už jen několik desetiletí. V roce 1785 jej nechal císař Josef II. zrušit, vybavení bylo prodáno nebo… rozkradeno.
Nakonec byl soběslavský klenot mezi kostely přestavěn po roce 1790 na obytný dům. Tento stav vydržel až do třicátých let 20. století, i když o obnovu kostela se pokoušel už v sedmdesátých letech století devatenáctého Jan Valerián Jirsík, biskup českobudějovický. Jestli vám jeho jméno něco připomíná, tak ano – dnešní Jirsíkova ulice je pojmenována právě po něm.
Veřejnosti prakticky nepřístupný. Takový je soběslavský svatý Vít dnes
Teprve činnost Spolku pro znovuzřízení kostela sv. Víta byla úspěšná a v roce 1936-1937 byl kostel restaurován stavitelem Františkem Kročákem. Tím se pohnutá historie jedné z nejcennějších soběslavských památek uzavřela. Uzavřel se ale i samotný kostel, který je dnes veřejnosti až na výjimky nepřístupný. Jak velká škoda to je, snad ani není třeba psát.