O výkonu práva útrpného a hrdelního ve středověké Soběslavi se do dnešních dnů příliš ověřených informací nedochovalo. I tento text proto prosím berte s rezervou, byť základní fakta ověřitelná jsou – minimálně na stránkách tzv. Šifaurovy kroniky.
Kat měl své místo kousek za hradbami, šatlava byla ve sklepeních radnice
Právo útrpné vykonával kat se svými pomocníky v šatlavě už za Rožmberků ve sklepeních budově staré radnice na náměstí (jde o dům, kde bývala ještě poměrně nedávno veřejná knihovna).
Katovna, kde mistr kat po práci odpočíval, stála za hradbami u Černovického potoka, kousek od rohové Bechyňské (též Týnská) fortny v bývalém soběslavském opevnění. Právě touto fortnou vedl průjezd z města na Bechyni a právě tady byl i příkop – ne nadarmo se dnes ulice jmenuje Horní příkopy.
I Soběslav mělo tedy místo, odkud se ozýval často nelidský řev a odkud vedla cesta často na popraviště. Španělská bota, šněrování rukou, štosování za sucha (též natahování na skřipec), palečnice, bičování… lze se domnívat, že i v Soběslavi bylo právo útrpné využíváno ve všech jeho podobách. A často ne proto, aby se obviněný přiznal, to často udělal už při barvitém popisu mučení, které ho čeká, ale jen tak, pro potěšení. Kdyby tak mohla sklepení bývalé radnice vyprávět…
Na místě soběslavských stínadel stála dlouho kaplička
Hrdelní právo v Soběslavi? Popraviště, kde stál velký špalek, kolo, ve kterém byli lámáni odsouzenci a také dřevěný kůl, na který byly napichovány useknuté hlavy popravených, stálo přibližně jižním směrem od šatlavy.
Podle Šifaurovy kroniky bylo popraviště na pustém místě, ke kterému nevedla žádná cesta. Dojít se k popravišti dalo po hrázi Solinského rybníka, kde je dnes zimní stadion a fotbalové hřiště. Je pravděpodobné, že tudy šli k exekuci katovou sekyrou, případně byli vlečeni, pokud po tortuře už jít nemohli, i odsouzenci na smrt.
Na hrázi rybníka byla totiž i stínadla, a to přibližně v místech, kde stojí dnes socha Panny Marie na křižovatce ulic Edvarda Beneše a Jiráskova. Pro místní – naproti bývalé Zavadilce. Do roku 1940 tu stávala kaplička zasvěcená Panně Marii Cellenské, současná socha sem byla přestěhována od kostela sv. Marka v parku u kina.
Soběslav měla i svoji šibenici. Jan Vyhlídka ji ve své knize Lexikon nedotknutelných popisuje jako čtverhrannou na kamenné podezdívce a umisťuje ji na vrch Švadlačky. Na historických mapách je kromě toho vidět symbol šibenice také na Račí (též Dračí) hoře nedaleko chlebovského kamenného mostku. Dnes je toto místo od města odděleno dálnicí, dá se k němu ale snadno dojít po žluté turistické značce od nádraží. Na rozdíl od šibenice na Švadlačkách není toto popravčí místo podpořeno archeologickým výzkumem.
V rožmberské Soběslavi byl kat dobře placeným obecním zaměstnancem – dostával měsíční plat 30 grošů, každá poprava pak znamenala „prémie“ pro něj i jeho pomocníky. Záznamy o vykonání práva útrpného a hrdelního zaznamenávány v tzv. smolných knihách.
Kdy se v Soběslavi přestalo popravovat? Podle pověsti byla poslední popravenou mladá nevinná cikánka – když byla sťata, vytrysklo z její těla jako důkaz nevinny místo krve mléko.
Pro úplnost – na soběslavském náměstí byly ve středověku i dva pranýře – jeden tradičního vzhledu (klec) a použití, druhý měl podobu dřevěné oslice, tj. ostře přitesané a šikmo umístěné klády, na které odsouzenci, většinou zloději a chmatáci, museli i několik hodin sedět tak, aby nedosáhli nohama na zem.