Na začátek ještě jednou k použité fotografii a jejímu popisku. Ano, vím, že jde o trolejbus ze čtyřicátých let, nikoli o autobus, který by na konci třicátých let mohl „drandit“ mezi Soběslaví a Jindřichovým Hradcem… ale já jinou fotku v archivu prostě nemám. 😉 A krást fotky na internetu se mi moc nechce. To jen na vysvětlenou.
Ale zpět k tématu. Víte, že právě na konci třicátých let, přesněji po odtržení Sudet a před okupací 15. března 1939, kdy Československo na dlouhých šest let přestalo existovat, vedla ze Soběslavi do Jindřichova Hradce cesta přes Německo?
Ano, kdo se vydal po tehdejší spojovací státní silnici číslo 25 ze Soběslavi přes Kardašovu Řečici do Jindřichova Hradce, narazil na novou státní hranici a musel přes Deštnou. Hned za Kardašovou Řečicí začínalo totiž území Sudet, kterého bylo tehdejší Československo nuceno se vzdát po mnichovském diktátu.
Mnichovská dohoda udělala ze Soběslavi příhraniční město
Všichni známe Sudety jako velká území na severu a západě Čech i na Šumavě, všichni víme, že naše země přišla o města jako Liberec, Teplice, Karlovy Vary, Tachov, Opava, Znojmo nebo Český Krumlov.
Méně známé už ale je, že území Sudet poměrně úzkým výběžkem rozdělovalo tehdejší republiku i mezi Soběslaví a Jindřichovým Hradcem. Kardašova Řečice se stala pohraničním městem, na severu dosahovala Třetí říše prakticky až k Deštné, do Jindřichova Hradce se dalo dostat pouze od severu. Ze všech ostatních stran bylo Německo. Nejsevernější obcí výběžku říšské župy Niederdonau byla obec Lodhéřov (Riegerschlag) na dnešní silnici z Deštné do Jindřichova Hradce. V Lodhéřově bylo vždy německé obyvatelstvo v naprosté „přesile“, příchod Němců se zde slavil jako velké vítězství. Samotná hraniční závora byla postavena na silnici v místě dnes zvaném U Šraňku (u rozcestí Brčík). Mimochodem, když už v roce 1940 požádala Deštná o možnost používat silnici přes Lodhéřov, tedy přes říšské území, do Hradce k osobní a další dopravě… se zlou se potázala.
Ale zpět k dopravě. O té silniční už bylo řečeno, že například autobusy se po Mnichovu vyhýbaly zabranému území tak, že v Kardašově Řečici opustily státní silnici číslo 25 a do Hradce se jelo přes Deštnou. Například linkovému autobusu pak trvala cesta z Řečice do Hradce hodinu a půl. Cesta vedla přes přes Světce, Horní Radouň, Dívčí Kopy, Nový Etynk (Novou Včelnici) a Jarošov.
Cesta vlakem? Nejprve nemožná, později se zataženými záclonkami
Jak na tom byly vlaky, které mířily z Veselí nad Lužnicí do Jindřichova Hradce a dál? Veškerá železniční doprava končila v Kardašově Řečici, železniční zastávka Svatá Barbora směrem k Hradci (dnes je tu už jen přejezd v lese před Děbolínem) už byla zabrána, jak se lze dočíst v místní kronice. Kardašova Řečice se stala pohraničním městem se vším, co k tomu patří – byl tady celní úřad, byla tu finanční stráž.
Ke změně na železnici došlo 1. listopadu, kdy se vlaky z Kardašovy Řečice směrem na Jindřichův Hradec opět rozjely. Zastávkami na říšském území (Svatá Barbora a Děbolín) projely bez zastavení, říká se, že cestující dokonce museli zatáhnout záclonky, aby „nezneuctili německou půdu ani pohledem“.
Odkud jsem čerpal nejvíce? Na pomoc jsem si přivzal obecní kroniku města Kardašova Řečice.
V Deštné jsem vyrůstal, tak jsem se zajímal, jak to bylo, když Hitler zabral Sudety a tak vím, že v lese zvaném Brčík byly šraňky, které znemožňovaly jízdu do J. Hradce přes německý Lodhéřov , a že jediný příjezd do J. Hradce byl ve směru od Jarošova nad Nežárkou. Český J. Hradec byl „obklíčen“ Německem obsazených obcí v samé blízkosti a téměř ze všech stran, kdy i jeden km vzdálená Radouňka, nebo 2 km vzdálená Jindřiš byli německé, stejně tak Děbolín, Dolní Radouň, atp. Díky za vzpomínku, kdy to nebyly jednoduché časy.