Někdy, když mám pocit, že už mám uvnitř hlavy jako na smetišti, nechám nohy, ať mě samy zanesou, kam chtějí. Jednoho dne v půlce března, když už mě začínaly docházet pomalu síly, mě zanesly na jedno z nejpůvabnějších míst u Lužnice na Soběslavsku – k bývalému mlýnu Čejnov.
Nejkratší cesta sem pro nás soběslavské vede přes lávku přes řeku u restaurace Paluba, pak ho asfaltovém chodníku dolů pod Pilát, a pak po šotolině přád dál po břehu řeky. Nakonec se cesta od řeky odpoutá, vystoupá do krátkého kopečka a vy uvidíte po pravé ruce domky v Čerazi. Zamávejte jim na pozdrav a dejte se doleva. K bývalému čejnovskému mlýnu vám zbývá pár stovek metrů.
O jeho faktografické historii si můžeme povídat jindy. Třeba o tom, že několikrát vyhořel, že za války jeho majitel, který mlel načerno a někdo ho udal, skončil v koncentráku, odkud se naštěstí vrátil, nebo o křížku, který připomíná nešťastnou smrt mlynářova bratra z 19. století.
Někdy jindy si můžeme říct i o jeho současnosti či budoucnosti, dodnes je ve vlastnictví potomků posledního mlynáře. Teď se s vám chci podělit o zážitek, který člověk zažije jen na určitých místech a jen výjimečně – v paprscích březnového slunce jsem se přenesl do časů dávno minulých, do doby největší slávy čejnovského mlýna.
Třeba na přelomu devatenáctého a dvacátého století, může být? To měl Čejnov měl hned čtyři velká mlýnská kola. Taky je slyšíte, jak klapou? Dnes jsou už dávno pryč, voda v náhonu stojí a zahnívá, stejně zanedbaně vypadá i strouha, kterou se pod mlýnem vracela voda do Lužnice. Co zůstalo? Západ slunce je na Čejnově stejně nádherný jako tehdy. Narudlý kotouč zapadá do lesů nad Nedvědicemi, domy v Čerazi se zahalují do prodlužujících se stínů, na jihu poslední sluneční paprsky hladí věž dráchovského kostela.
V úterý navečer hladily i moji tvář a já v ten okamžik už po tisící pochopil rozdíl mezi “mít” a “být”, jak o něm mluví Erich Fromm. „Jsem to, co mám“ nebo „jsem to, co prožívám“? Já mám pro tento svůj život, někdo by řekl inkarnaci, vybráno drahně let.
Přidejte odpověď