Většinu času teče tak klidně, že člověk, který je v Soběslavi poprvé, může zapochybovat, jakým směrem vlastně směřuje její proud. Za povodní ale dokáže být krutá – zatímco běžně jejím korytem proteče kolem 30 m3 za vteřinu, za největších novodobých povodní v roce 2002, kdy nemilosrdně ničila vše, co jí stálo v cestě, to bylo neuvěřitelných 642 m3 za vteřinu.
To jsou dvě tváře řeky Lužnice, která pramení v Rakousku a která se dlouho rozmýšlí, jestli poteče Českem nebo zůstane za hranicemi. V Soběslavi přes ni vedou dvě lávky pro pěší (jedna u Paluby, druhá zvaná Houpačák pod Svákovem) a jeden silniční most (ten směrem na Bechyni, za Hvížďalkou), nedaleko kterého se v lednu 2024 usadily nutrie.
Na Lužnici v Soběslavi stojí dodnes několik mlýnů – Čejnov (s trochou dobré vůle), Valcha a Špačkův mlýn, mlýn Panský (Steinigerův) se nedochoval. Přítoky? V lokalitě U Sloupu se do Lužnice vlévá z pravé strany Doňovský potok, u Čejnova se pak připojuje další pravostranný přítok – Dírenský potok. U učilišť nedaleko letiště se pak do řeky vlévá ve středověku uměle vytvořená Andělská stoka, která poháněla Andělský a Suchý mlýn.
Největším přítokem řeky Lužnice v Soběslavi je potok Černovický. Byl jsem u jeho pramene za Černovicemi, často jsem chodil v rodné Předboři k místu, kde bouřil v kamenech pod přepadem z rybníka Chobot…
V Soběslavi byl Černovický potok dlouho přirozenou součástí městského opevnění a za povodní dokázal také velmi pozlobit – pamětní tabule na zdi kostela svatého Marka v parku u kina jsou toho dokladem. Asi posledním (ještě) soběslavským přítokem Lužnice je Nedvědický potok, který se jako jediný do řeky připojuje nedaleko Ovčína zleva.
Mohl bych dál vyjmenovávat – soběslavské jezy, staré říční kilometrovníky, které se dochovaly do dnešních časů a další a další zajímavá místa a zajímavé artefakty kolem Lužnice v Soběslavi. Já se ale vydám za hranice našeho města a ukážu vám dvě místa, která by měl podle mého někdy navštívit každý Soběslavák – k prameni Lužnice a k jejímu soutoku s řekou Vltavou.
Pramen Lužnice? Jediné místo, kde se z Lužnice bez obav napijete
Vydali jsme se k němu z Pohoří na Šumavě (se Šumavou má společné jen to jméno), cíl je v Rakousku kousek za hranicí. Řeka tu vyvěrá v severním svahu hory Eichlerberg a je to asi jediné místo, kde se z Lužnice můžete bez obav napít. A když se budete pozorně dívat,najdete kolem i vzácné dřípatky horské a tajemné devětsily bílé. Z Pohoří se k prameni Lužnice dostanete přes celoročně otevřený turistický hraniční přechod.
Kousek od hranice, už na české straně, narazíte ještě na český pramen Lužnice. Vytvořili jej nadšenci na místě pramene jednoho z přítoků Lužnice skutečné. Mě osobně český pramen nezaujal, ale ve vašem případě to možná bude jinak.
Mimořádné genius loci má i samotná obec Buchers, v roce 1923 přejmenovaná na Pohoří na Šumavě (dost nelogicky, leží v Novohradských horách). Ještě po první světové válce v prosperující obci žilo 1300 obyvatel (přes tisíc německé národnosti), v roce 1951 po odsunu zbylo 70 stálých obyvatel.
V hraničním pásmu, kam v době, kdy se v tuzemsku budovaly po sovětském vzoru lepší zítřky, pak obec pozřel zub času. Zůstal jen kostel, který z větší části těsně před sanací v roce 1999 spadl. Zbylé části byly zakonzervovány a dnes slouží jako místo setkávání lidí z Česka a Rakouska. Za návštěvu rozhodně stojí i starý bucherský hřbitov s opuštěnými kříži, obehnaný polorozpadlou zdí… cestou se zastavte i v kapli, kterou si odsunutí obyvatelé postavili hned za hranicí v Rakousku.
Lužnice a Vltava? V jeden tok se spojují v Týně nad Lužnicí
Místo soutoku najdete snadno… a snadno k němu dojdete i pěšky od rozhledny Semenec v Týně nad Vltavou. Stačí se vydat dolů po žluté turistické značce a nemůžete minout – přímo u soutoku pak stojí kaplička sv. Jana Nepomuckého.
Cestu k soutoku si ale můžete zpestřit mnohem delší „procházkou“ – z Plané nad Lužnicí vede kolem řeky až do Týna nad Vltavou Stezka Lužnice, několik desítek kilometrů dlouhá a představující krásy řeky a jejího okolí v té nejčistší podobě. Mlýny za Harrachovkou, Dobronice s hradem a kostelem Nanebevzetí Panny Marie, Stádlecký most, Příběnice a Příběničky, Bechyně se Zářečím a mostem Duha, Koloděje… čeká vás přehlídka toho nejlepšího, co může řeka Lužnice a její okolí nabídnout.
Já osobně mám rád nejraději dva úseky Stezky Lužnice – z Tábora vlakem do Bechyně, pak okruh po bechyňských vyhlídkách a po červené pod mostem Duha k Táboru. U Harrachovky pak doporučuji vyplazit se do konce ke Klokotům a pak už jen doklopýtat k autu na nádraží. Podle toho, kde všude trošku odbočíte, najdete 38-42 kilometrů.
Druhý okruh pak vede z Bechyně opačným směrem – do Týna nad Vltavou k soutoku Lužnice s Vltavou. Cestou projdete Koloděje, přírodní park Semenec, samotný soutok. Doporučuji projít si město a pak se přes sídliště Hlinecká vydat k lokalitě Velký Depot, kde vybuchl v roce 1753 muniční sklad císařských dělostřelců. Tragédii připomíná barokní sousoší, které by v místě mezi poli čekal jen málokdo.
Do Bechyně pak vede cesta přes Židovu strouhu (žlutá turistická značka), kde je ale třeba častokrát přebrodit potok, který je hlavně v časném jaru dost studený – a to mám i já moc dobře vyzkoušeno. Zbytek cesty vede po modré, okruh jako takový pak měří opět kolem 35-40 kilometrů.
Děkuji za krásný a poučný članek. U pramene Vltavy jsem nebyla, ale na jiných místech, které popisujete ano. Znám všechny soběslavské mosty ( houpačák pravidelné procházky), Stádlecký most, Dobronice, Týn n/Vl., Harachovku, Klokoty, Bechyni. Židovu strouhu jsem také šla. Letos se chystám do Příběnic. Při Vašem článku jsem si krásné zavzpomínala. Děkuji!
To jsem rád, že jsem vám připomněl známá místa. Ještě bych určitě doporučil Velký Depot, dá se tam skoro dojet autem, je to kousek od Týna a je to opravdu velký zážitek.