Rudolf a Leonie Süsserovi. Příběh lásky, která přežila holocaust

Když jsem dopsal minulý příspěvek o historii soběslavského Andělského mlýna, vplížila se mi do hlavy myšlenka, která den ode dne nabírala na důležitosti – kdo byl Ferdinand Süsser, který v roce 1923 koupil spáleniště se zbytky vyhořelého mlýna a postavil na něm vilu, která se dodnes neřekne jinak než Süsserova? A kdo byli jeho syn Rudolf a snacha Leonie, jejichž životy tolik poznamenala nacistická okupace?

Pátrání nebylo snadné, ale nakonec jsem se dostal k práci Hany Pexové, kterou sepsala v rámci středoškolské odborné činnosti jako septimánka česko-anglického gymnázia v Českých Budějovicích v roce 2003. Na středoškolačku výborná práce v sedmé mini kapitole nastiňuje „Osud soběslavských rodin Pollákových a Süsserových“. Některá fakta a jména sice uvádí chybně, což ale není vzhledem k době vzniku práce nic divného. Přeci jen, kroniky či matriky a další prameny v té době byly dostupné on-line jen zřídka.

Rudolf a Leonie Süsserovi. Život před Protektorátem

Už víme, že na spáleništi Andělského mlýna nechal v roce 1923 vystavět soběslavský podnikatel v oboru výroby látek a hedvábí Ferdinand Süsser pro sebe a svoji rodinu vilu, která dodnes nese jeho jméno. On sám se narodil 14. srpna roku 1869 v Dolní Dobrouči v dnešním Pardubickém kraji v rodině chalupníka.

Další jeho osudy jen ve zkratce – vyučil se mistrem tkalcovským, v roce 1895 se oženil s Marie Rosalií Lehkou, rodačkou z Kyšperku – Lázní Letohrad, ještě pořád v roce 1895 se manželům narodil syn Ferdinand, který téměř celý život prožil v Argentině. Mimochodem, konec 19. století se v tomto ohledu nijak nelišil od dneška – sňatek manželé uzavřeli v lednu, v červnu se narodil první syn.

Nás ale mnohem více zajímá syn druhý – ten se narodil 29. března 1897 a dostal jméno Rudolf. V našem příběhu hraje jednou ze dvou hlavních rolí. V roce 1902 Marie Rosalie zemřela – a snad někdy v této době se Ferdinand Süsser rozhodl k přestěhování z Kyšperku do Soběslavi. Ale to jen hádám.

Přesuňme se teď o pár desítek let dál, konkrétně do začátku let třicátých. V té době začal hlavní roli ve firmě Süsser a spol. přebírat syn Rudolf. V roce 1934 se pak oženil, když se jeho manželkou stala Leonie Polláková, dcera Otokara Polláka, váženého člena židovské komunity v Přehořově. Pollákovi vlastnili zdejší pivovar a lihovar a zámek a statek, ve kterém žili. Mimochodem, na prohlídku se sem nechystejte… v sedmdesátých letech už zbyly ze zámku, který v té době nepatří nikomu a vše, jen ruiny…

Leonie, která se narodila 21. dubna 1907 v Přehořově, přinesla do rodinné firmy další kapitál na rozvoj továrny a sama v ní začala pracovat jako tkadlena. Brzy pak dala Rudolfovi dva syny – v roce 1934 se narodil Otakar, v roce 1938 syn Rudolf. To už se ale nad smíšeným česko-židovským manželstvím začala stahovat mračna. Na rodinu se po okupaci Českolovenska v roce 1939 vztahovaly protižidovské zákony.

Rudolf se jim rozhodl postavit a odmítl se s manželkou Židovkou rozvést. Nakonec (podle práce Hany Pexové) odešel v roce 1943 do pracovního tábora v Terezíně, kde byl až do osvobození. Manželka Leonie byla v terezínském ghettu interována od roku 1944. O děti se v Soběslavi zatím starala rodinná přítelkyně. Po osvobození se manželé Süsserovi vrátili do Soběslavi, kde obnovili chod firmy, o kterou je připravil o několik let později Vítězný únor a komunistický režim.

V roce 1949 potkalo rodinu, která za sebou měla léta válečných strázní, další utrpení – v pouhých jedenácti letech zemřel syn Rudolf. Na náhrobku na soběslavském hřbitově je jeho jméno napsáno zdrobnělinou – Rudoušek.

Rudolf Süsser starší přežil svého syna o 10 let, zemřel v březnu roku 1959. Leonie se dožila, na rozdíl od většiny svých přehořovských příbuzných, jejichž stopa se ztrácí v Osvětimi, požehnaného věku, zemřela v prosinci roku 1998 ve svých 91 letech. I druhý ze synů Süsserových, Otakar, se dožil vysokého věku – na pravdu Boží se odebral ve svých 86 letech.

To byla ve značné stručnosti životní cesta Rudolfa a Leonie Süsserových – prvních majitelů a obyvatel Süsserovy vily, která stojí na místě vyhořelého Andělského mlýna. Místo jejich posledního odpočinku? Najdete ho snadno – hrob s andělem je hned vedle obřadní síně soběslavského hřbitova. Na náhrobní desce je přitom vidět, že na paní Leonii vzpomínají místní i dnes po židovském způsobu – vždy tu leží pár kamínků. I já jeden přidal.

Příběh Rudolf a Leonie se za války opakoval v mnoha podobách. Stejně prožili (přežili) okupaci i filmový Kristián herec Oldřich Nový a jeho manželka Alice

Ano, Alice Wienerová-Mahlerová byla Židovkou stejně jako Leonie Pollaková. A na Oldřicha Nového byl činěn stejný nátlak, aby se rozvedl, stejně jako byl činěn na Rudolfa Süssera. Nikdy to neudělal, věděl, že rozvod by automaticky znamenal deportaci milované ženy transportem na Východ, do vyhlazovacího tábora.

Nátlaku okupační správy dokázal legendární Kristián, který teprve se začátkem války stanul na vrcholu popularity a šel prakticky z filmu do filmu, vzdorovat do roku 1944. Tehdy bylo rozhodnuto, že v rámci konečného řešení židovské otázky bude Alice deportována. Ani tehdy ji slavný herec neopustil a do transportu šel s ní. Ona byla umístěna v Terezíně, on skončil v koncentračním táboře Osterode v Sasku. Tady se potkal například s Ondřejem Sekorou, autorem Ferdy Mravence.

Válku nakonec přežili oba, přežila ji i Alice Nová. Kdo ale zemřel, byl její milovaný tatínek. I následkem toho Alice onemocněla schizofrenií, své jistě znamenalo i duševní vypětí válečných let, kdy byli s manželem terčem antisemitských útoků. Podle některých svědectví (například televizní seriál Bohéma) v době okupace porodila Alice dítě – bohužel, jako Židovka nesměla do nemocnice a novorozený chlapeček krátce po domácím porodu zemřel.

Oldřich Nový byl se svou ženou až do konce. Když v roce 1967 zemřela, těžce to nesl. Přežil ji o 16 let, poslední roky již téměř nevycházel z domu.