V Jihočeských listech z roku 1941 jsem našel článek z pera Jaroslava Michla Stavění májů na jihočeském venkově, ve kterém autor vypráví o zvycích a obyčejích, které bývaly spojeny s nocí před prvním májem, nocí filipojakubskou, v minulých staletích.
Než vám některé z nich představím, budu chvíli vyprávět o tom, jak jsme prožívali pálení čarodějnic coby (Husákovy) děti v osmdesátých letech na malé vesnici – v mém případě v Předboři, ale jinde to bylo jistě podobné, ne-li stejné.
Ve dnech před čarodějnicemi se stavěla vatra, v Předboři mívala tvar pagody a někdy i několik metrů na výšku. Ti starší stavěli, mladší spíš okukovali, ale rukou na práci bylo vždycky dost. A dost bylo i starých pneumatik ze zemědělské techniky, bez kterých si tenkrát pálení čarodějnic nikdo nedovedl představit – žár z gumy rozjel i mokré dřevo a mastný dým byl vidět snad i z vesmíru… a o to šlo. Nahoře bývala čarodějnice ušitá ze starých hadrů, pneumatiky uvnitř pagody se zakryly větvemi.
Hotová vatra nesměla zůstat bez dozoru, stejně jako se podřezávaly májky, podpalovaly se i hranice. Jestli jsme ale hlídali my? Nepamatuji se. Co si ale pamatuju dobře – večer se u vatry (v Předboři jsme čarodějnice pálili na skále nad bývalým lomem u Černovického potoka) sešla skoro celá vesnice, my běhali po poli se zapálenými košťaty, házeli je do vzduchu a měli druhé Vánoce v roce… A pak ráno jsme strkali do žhavých uhlíků prázdné nádoby od deodorantů a různých sprejů, které jsme našli různě doma a které tak nádherně bouchaly a někdy vylétly vysoko do vzduchu jako raketa na aerosolový pohon. Jednou jeden kamarád vzal babičce plný Lybar, lak na vlasy, tehdy ne úplně dostupný… rána to byla velká jako z děla, doma pak bylo jistě i velké mrzení…
Čarodějnice v osmdesátých letech na vesnici byly prostě úplně jiné než dnes. A úplně jiné než byly v minulých staletích. Teď tedy pár slíbených zvyků a obyčejů z článku pana Michla:
“Na návrších planuly ohně, říkalo se, že se pálí čarodějnice. Kolem nich za zpěvu starobylých písní tančila mládež, jásala a radovala se ze života. Hoši přeskakovali tyto vatry. Košťata do smoly namočená a zapálená, jež jako pochodně planula, občas jako meteory svištěla vzduchem, ozařovala s ohněm noční temnotu v omládlé přírodě.
V tuto noc považovali naši předkové za nutné chrániti se před vlivem čarodějnic a jiných vybájených bytostí, před nimiž bylo dobře míti se na pozoru. Aby čarodějnice nemohly vniknouti do obydlí lidských nebo do chlévů, pokládala se na prahu křížem košťata, nebo se před prahem a na prahu rozsypal písek, jejž musela čarodějnice, jež chtěla do místnosti vniknouti, spočítati, což trvalo dlouho a čarodějnice musely s nepořízenou odejíti.
V ten večer prý také čarodějnice se na koštěti projížděly komíny a po hřebeni střech, aby pak na křižovatkách měly schůzku. Lec kde mládež vyháněla čarodějnice práskáním biči.
Sotva dohasla rudá zář ohňů, ubírali se hoši v malých hloučcích do blízkých hájů a lesů pro dříve již vyhlédnutou „máji“. Byl to smrček, jedlička, modřín nebo břízka, již v tichosti porazili a do vesnice odnesli. Tam ji upravili, t. j. osekali na ní větve, kůru oloupali a nechali jen „věník“, korunku stromu asi ve vzdálenosti dvou loktů od vrcholu.
Věník se zdobil stuhami, pestrými šátky, po případě i věncem, načež se máj donesla na určené místo a tam se vztyčila. Máje se stavěly na návsi, před statkem rychtářovým, později starostovým. Ani na kostel se nezapomnělo. A co hlavní bylo, postavili hoši máj před okny své nejdražší dívky. Kde bylo ve statku více dívek, postavilo se několik májů. Dívce nejstarší máj nejvyšší…”
Jak to bylo o čarodějnicích dřív u vás? A jak dneska?
Přidejte odpověď